Před pár dny mi setkání se sousedem na tradiční vesnické taškařici oživilo vzpomínku na mého milovaného tatínka. To ráno se tvářilo jako podzimní, byla zima, mlha, vlhko, nevlídno. My jsme byli s dětmi na víkend u babičky, kde bylo k snídani teplé čerstvě uvařené kakao a kluci se váleli u televize na gauči. Vcelku neobvykle brzy nám do kuchyně nakráčel náš děda v tradičním montérkovém úboru s tisíce a jednou barvou včetně čepice s bambulí se slovy: „už jste se vykulili?“ No jasně že ano, ale to byla beztak pouze rétorická otázka, na kterou odpověď ani nečekal. Co nám opravdu přišel říci bylo, máme na poli sousedovu krávu. Kluci nadskočili zvědavostí a utíkali se podívat. Byla tam!

Nebyli jsme žádní velkostatkáři, naše pole za domem byla pronajatá nudlička, kterou z půlky na druhém konci vlastnil soused. Kráva překonala plot na našem konci a rozvážným houpavým krokem prošla po celé délce pole, přičemž zanechávala 20 centimetrové krátery v každém místě, kde se kopyto dotklo mokré země. Taťka s oním sousedem stáli na kraji pole a společně hodnotili způsobenou škodu. Kráva zřejmě měla estetické cítění anebo ohromný soucit s námi, protože elegantně zvládla prokličkovat mezi zasázenými rajčaty, rašící mrkví, cibulí i ostatní zeleninou na naší půlce. Sousedovi okurky zůstaly také bez postihu, ovšem objevila v jeho zahradě na stromech malinká zelená jablka, která se jala předčasně sklízet.

Pánové naznali, že je třeba důkladně zvážit další postup, uchýlili se do taťkovi garáže rokovat a jelikož se také potřebovali zahřát, vzali si na pomoc domácí slivovičku. Mě poslali uvědomit majitele krávy, že mu zdrhla a vyzvat ho, aby si to daremné zvíře odvedl domů. Obešla jsem vesnici i celé hospodářství, ale majitel, který by si krávu na špagátu odvedl domů nikde nebyl. S nepořízenou jsem se vracela domů zrovna ve chvíli, kdy válečný štáb vystupoval z garáže. Oba rolníci v dobrém rozmaru s rozličnými nástroji v ruce právě opouštěli velitelský můstek a chystali se rozplést plot, aby nebohé zvíře vpustili zpět do vlastní ohrady. Kráva jim nicméně opět dokázala svoji inteligenci a sama mezitím našla cestu zpět; s naprostým nezájmem se zadružila do stáda.

Na horách rozhoduje desátá mi kdysi řekl jeden vlídný pán, který naše Orlické hory miloval. Odpoledne už byl krásný jarně-letní den a jak říkala moje zlatá babička, kdo se prve věšel by toho teď litoval. Soused se akčně rozhodl posekat vysokou trávu okolo plotu, protože ta příslovečná šťavnatá tráva na druhém břehu, v tomto případě straně plotu byla určitě příčinou ranního výletu mlsné krávy. Tráva byla velmi vysoká a žací nástroj se neustále ucpával, tudíž bylo kosení velmi náročné a zdlouhavé. Rozhodl se požádat manželku o pomoc s odhrabováním materiálu z kosiště. Lze úspěšně předpokládat, že měla doma úplně jinou práci, kterou musela přerušit, a ne příliš ochotně se courala za svým mužem na pole. V jednom okamžiku však náhle ožila a začala po zahradě mrštně poskakovat a hlasitě nadávat. S taťkou nás to okamžitě zaujalo, ale netušili jsme, co to způsobilo. Sousedova žena prokázala značnou houževnatost v nadávání, protože jí vydrželo v průběhu sekání trávy okolo plotu až k nám a my jsme konečně pochopili, o co vlastně jde. Ona kráva totiž neshledala lahodnými nejen nezralá jablka na stromech. Cestou přes sad sousedka zjistila, že kráva obratně semkla pysky okolo hroznu nezralého rybízu a s precizností profesionála obrala všechny kuličky. Důkazy bily do očí, na několika stromcích rybízu prostých plodů zářili jako fáborky holé stopky.

Po opravdu dlouhé době kosení za vytrvalého špačkování ženy nad ztracenou úrodou, kdy jsme my s taťkou museli jít skrýt na dvůr své škodolibé pobavení, soused naprosto stoicky pronesl pouze: „Kráva, no“