Všem zahradníkům se tu omlouvám, protože hlína je termín hrnčířský, jenže mě se to sem zkrátka hodilo. Když se ta cukrodárná rostlina vytáhne ze země, tak bych nikdy neřekla, že je celá od zeminy, je prostě zapatlaná hlínou a hotovo. O čem mluvím? No přece o řepě cukrové.  

Babička mi vyprávěla, že když byla dítě a sedlák svážel řepu z pole, chodili mu jí krást. Měli na to vypracovaný sofistikovaný postup. Dlouhý klacek nebo dřevěnou tyč na jednom konci vybavili velkým hřebíkem a když sedlák projížděl kolem s pomocí té dlouhé tyče zapíchli hřebík do nějaké řepy nahoře na povozu a donutili ji spadnout. Rozhodně to vyžadovalo zručnost a obratnost, navíc jedna nemohla nikdy stačit. Naštěstí byly ty vozy tehdy docela malé, a tak bylo příležitostí pro zdokonalování dost. Maminka doma z úlovku upekla buchty – řepánky a na později vyrobila sirob, který se používal ke slazení. Cukr byl tehdy jen v homolích a ty byly velmi drahé, a také dle mého soudu dost nepraktické. Babička jednu zapomenutou homoli doma měla, cukr se z ní odsekával sekáčkem, a to se jeden docela nadřel, než si tu kávu osladil. Proti tomu sirob je hmota podobná čerstvému medu. Vždycky když o něm babička mluvila, snažila jsem se představit si tu chuť.

Znovu jsem na sirob narazila, když jsem poprvé vycestovala do Německa a viděla rodinu svého muže konzumovat tradiční místní pochoutku Möpkenbrot. Vzhledem nejvíce připomíná naši krvavou tlačenku, ale místo kusů masa obsahuje pouze nečetné malé kostičky špeku. Servíruje se s opečenými jablky, hrozinkami a právě sirobem. Konečně jsem měla možnost to ochutnat. Příjemná zemitá sladkost mi velmi zalahodila, a tak jsem zapátrala po receptu.

Žiji v těsné blízkosti jednoho z našich posledních cukrovarů, takže sehnat řepu cukrovku není problém – v době kampaně se válí úplně všude. Osobně si raději zajdu na pole paběrkovat, než je sbírat v zatáčkách po příkopech, nicméně obě možnosti poskytnou baculatý kořen nažloutlé barvy. Postup přípravy je až trapně lehký. Bulvu zbavím hlíny, nakrájím (spíše proženu robotickým struhadlem) a dám do velkého hrnce s vodou. Takhle to nechám asi den louhovat. Vřele doporučuji v průběhu zpracování syrovou řepu ochutnat. Je to velmi neobvyklý zážitek – řepa je šťavnatá, křupavá s výraznou zemitou notou a při tom tak akorát sladká.   

Nyní následuje velmi dlouhý proces vaření. První den povařím všechno. Obsah hrnce dostane ošklivou šedivou barvu a prudce se vzedme, když poprvé atakuje bod varu. Druhý den přecedím, řepu dám slepicím nebo do kompostu a několik dalších dní znovu a znovu vařím nevzhledný obsah hrnce (občas ho vyměním za menší), dokud nedosáhnu konzistence čerstvého medu. Je dobré vaření fázovat po dnech, hlavně ke konci, protože hustota horkého a studeného se dost výražně liší. Budete překvapeni, jak malinko sirobu vyrobíte.

Já mám doma tradiční kachlová kamna s rafinovaně zabudovanou moderní technologií, kterou vytápíme dům a ohříváme užitkovou vodu. Hrnec tudíž postavím na plotnu a jakmile topíme, obsah se zahřívá. Je to velice pohodlné, ovšem nesmíte na to zapomenout. U první várky před několika lety mi horká hmota utekla z hrnce. Celá plotna se zalila rozpáleným tekutým cukrem. Mokrými ručníky jsme se ze všech sil snažili to nějak pochytat a vyvarovat se přelití z plotny dolů, a já u toho ještě hystericky ječela, ať na to hlavně nikdo nesáhne rukou. Zateklo to úplně všude a několik následujících let náš dům zalila vůně karamelu pokaždé, když jsme zatopili.

Letos už mám uvařeno. Zkusila jsem sirob pozvednout na vyšší úroveň, a tak jsem do něj nakrájela jablka. Moc se jim nechtělo rozvařit, tak jsem je po dvou dnech i rozmixovala. S přidanými jablky dostal sirob úplně nový rozměr. Má strukturu, svěží chuť i lepší roztíratelnost. Dcera vydržela vylizovat hrnec po celý večerníček a vrátila mi ho se slovy: „Uvař ještě“