Určitě každému nabídne mysl obraz staré černošky se šedivými vlasy, jak sedí v chatrči z listí někde na Kubě, jeden doutnající exemplář se jí pohupuje mezi zvrásčenými rty a s bezmyšlenkovitou samozřejmostí dekád se opakující činnosti roluje na koleně tuhle luxusní záležitost pro pracháče na Manhattanu. Tak tyhle to nejsou.

Moje milovaná babička mohla tyhle dovozové doutníky zahlédnout leda tak v trafice, když šla tatínkovi koupit tabák do fajfky; tu měl moc rád, a taky mu pořád visela v koutku úst. Babička měla moc ráda jiné, pro děti naprosto bezpečné, a to dekorativní semeníky vlhkomilné rostliny Typha, které najdete na každém pořádném vesnickém rybníku, a nebyla jediná. Velmi často se v dobách minulých objevovaly v aranžmá vysoké štíhlé vázy někde v rohu místnosti.

Tak tyhle doutníky jsem si ze sentimentu a taky trochu z nutnosti chtěla vysadit do naší kořenové čistírny odpadních vod. Co to je? U nás na kopečku v divočině pochopitelně není žádná kanalizace, takže se o ten odpad musíte postarat nějak sami. Čistička na elektřinu příliš neimponovala našemu ekocitu, tak jsme uzavřeli dohodu s přírodu. Udělali jsme v zemi díru vyplnili ji kamením a zasadili do ní mokřadní rostliny. Špinavou vodu jim tam nalijeme, oni z ní svými kořeny vytahají nejrůznější chemické prvky a nechají nám ji vyčištěnou na zalévání. My na oplátku nepoužíváme žádnou jedovatou chemii. Funguje to už devět let se spokojeností na obou stranách.

Těžkou práci, což dobývání rostlin ze země je, obvykle zjednávám u pana domácího. Je vcelku ochotný i časově dostupný, ačkoliv samozřejmě jeho hobby se nachází úplně v jiné oblasti; jako většina mužů je velký fanoušek technologií – drátečky, mechanizmezečky a podobně.  

S kbelíkem a rýčem jsme vyrazili do rodné vsi za účelem přemístění několika rostlin této podotýkám zákonem nechráněné rostliny na nové stanoviště. Prodírali jsem se hustým rákosovým porostem podél potoka, což je mimochodem velice užitečná rostlina, zeptejte se Margaret Thatcher, a marně vyhlíželi široké listy orobince. Půda se nám snažila sebrat boty a komáři zase krev. Všude jen rákos a sem tam blatouch. No nic, vezmeme jeden blatouch a jedeme domů, zítra zkusíme druhou vesnici – náš nový domov.  

Doma šel pan domácí provézt očistu těla od bláta a mrtvol zhruba tisíce komárů a s hrůzou zjistil, že nemá na ruce chytrý náramek. To je natolik závažný stav, že s ním po zbytek dne už nic moc nebylo. Druhý den ráno se pan domácí s elánem cukrem uzdraveného mravenečka hrnul z postele. Totiž náš mozek má speciální časové okno pro obzvlášť chytré myšlenky, a to při přechodu ze spaní do bdělého stavu. Ten jeho mu někde okolo páté hodiny poradil, že náramek se v dostatečné vzdálenosti páruje s mobilním telefon a ono větší zařízení tuto velice žádanou činnost v daném okamžiku hlásí. Tudíž zpátky do holínek a k potoku a doufat, že jsme ten náramek při vykopávání blatouchu nezašlapali do bahnitého břehu. Celý vesmír mu byl nakloněn a náramek jsme skutečně našli.

Cestou domů vyzbrojeni radami znalejších jsme už najisto zamířili pro babiččiny doutníky ve druhé vesnici. Tentokrát to byl velmi dobře přístupný příkop hned u silnice. Rozjařeni nálezem i dobrou polohou jsme naskákali do pangejta, který vedl přímo od nejbližších domů. Tam rozhodně kořenovou čistírnu odpadních vod neměli a nejspíš ani žádnou jinou. Voda měla spoustu různých barev a divně páchla, bahno mělo okrově-šedou barvu a orobinec měl kořeny neuvěřitelně hluboko. Pachtili jsem se s rýčem, bahno nám svlékalo holínky z nohou a ochotně pokrývalo různé části oděvu i těla včetně obličeje a vlasů. V jednu chvíli můj statečný muž nešťastně usedl na rozrytý břeh příkopu a zoufale povídá: „Já už ho zase nemám!“ Než jsem stihla doříct, že snad musí být úplný (tady si dosaďte libovolné rohaté, chlupaté nebo okřídlené zvířátko), když si ten krám sotva co ho najdeme znovu nasadí na ruku a jde se rýpat do smradlavého příkopu, tvář se mu rozzářila jako slunce, které na nás shůry pražilo a z pošlapaného podrostu kousek od pravé nohy vytáhl inkriminovaný předmět. Sedla jsem si k němu a začali jsme se upřímně smát, zase jedna vzpomínka, která nám určitě rozjasní nejeden večer v domově důchodců.

Rodičovské infantilní řehtání zachytily radary našeho šestiletého dítka, které se přicupitalo podívat, cože se to děje tak zábavého. To nepochopení, zahanbení až znechucení nad nemožnými a momentálně i nehorázně zapráskanými rodiči na jejím obličeji hádám ještě párkrát uvidíme, až se k nám nastěhuje puberta.